Střihej ušáku!!!
| VŠTJ Ekonom Praha - oddíl orientačního běhu | |
Střihej ušáku!!!
|
|
  S drobným zpožděním přidávám zprávičku o Mikuláši na Mísečkách. Byl s ním tam i anděl a čert. Kdo pozná anděla?Bylo krásně - na sjezdovkách i na běžkách.
Tentokrát v Horním Maxově v Jizerských horách. A jelikož jsme byli na horách, tak jsme si na mapě Bramberk 1:4 000 a 1:10 000užili pěkný horský závod. Přeborníků je rok od roku víc, tak nevím, do kterého kongresového centra budeme jezdit za pár let.       Výsledky: Děti ml. 1,8 km 1 Josefína Janečková 21:27 2 Kačka Fantová 23:27 3 Ondra Lesák 31:15 4 Anička Pokorná 72:30 5 Kuba Pokorný 72:30 6-7 Anička Carbolová, Terka Pecková 76:40 Děti st. 3,7 km 1 Martin Koucký 109:20 2 Bára Koucká 111:20 Dámy 4,4 km 1 Mirka Šedivá 52:30 2 Líba Fantová 53:48 3 Pája Klapalová 55:23 4 Ivča Pecková 56:25 5 Ivča Koucká 60:50 6 Jana Bochenková 61:38 7 Ivča Šnajdarová 65:30 Vetoši 5,5 km 1 Roman Koucký 53:40 2 Jirka Béža Šedivý 69:40 3 Milan Bochenek 70:05 Dívky 5,5 km 1 Jana Zurynková 69:40 2 Veronika Ondráčková 69:48 3 Dáša Janečková 71:40 4 Lucka Pokorná 88:50 5 Týna Pokorná 94:45 Muži 7,5 km 1 Radim Ondráček 67:50 2 Honza Pecka 78:50 3 Jura Janeček 91:40 4 Petr Matoušek 104:45
Centrum závodů se nacházelo v rekreačním areálu v Zubří, který nabídl závodníkům velmi solidní zázemí včetně ubytování a stravování, takže jsem tentokrát ani nerozšířil seznam restaurací v databázi Pivního deníčku. V sobotu byly na programu poslední dva závody Českého poháru MTBO. Dopolední sprint se jel z části v nedaleké obce Lhota, z části v přilehlém lese. Kombinace to byla moc zajímavá a tratě pěkné, jen kapacita vesnice neodpovídala množství závodníků, které pořadatelé na trať najednou vyslali. Poté co mě v prvních třech minutách dvakrát málem srazil protijedoucí závodník, už jsem se docela bál. Hlídání většiny křižovatek ze strany pořadatelů nestačilo, chtělo to ještě nekřížit tak tratě a nenechat startovat tolik kategorií najednou. Našim závodníkům se dařilo zejména v kategorii H21C, ale postup do vyšší kategorii jim nakonec unikl – Martin Tušl skončil druhý, Milan Štemberg 3. Odpolední závod na middle už nás zavedl do prostoru, ve kterém se kromě MS 2007 jely i závody Českého poháru v roce 2002 (dokonce se o nich na našem webu píše, v archivu roku 2002 je to aktualita z 1.9.). Na bednu se letos potřetí dostala Alena Bauerová v D21A, když skončila na 3. místě. Po sobotě se uzavřelo celkové pořadí Českého poháru. V mužské elitě se ukázalo, že započítávat 12 ze 17 závodů asi nebylo ideální, k udržení příslušnosti v elitě stačilo závody objezdit. Já jsem skončil na pěkném 18. místě (stejném jako před těmi 10 lety, kdy pohár také v Zubří končil :-) a příští rok budu asi jediný zástupce Ekonomu v elitě. Udržení elity mezi ženami totiž tentokrát za účast nebylo a Míše stejně jeden závod chyběl. Teoreticky se ale do elity ještě mohou podívat Mirek (třetí „po čarou“ v H21A) a Markéta (o místo za postupem z D21A), pokud se jim do elity bude chtít a někdo se vzdá licence nebo otěhotní. V ostatních kategoriích také nikdo nový z žebříčku do vyšší kategorie nepostoupil. V neděli se jel závod družstev. Stejně jako loni jsme postavili čtyři družstva a tím potvrdili, že patříme mezi největší MTBO oddíly v republice. Nováčci v „áčkové“ štafetě Štěpán Merenus a Alena na prvních dvou úsecích rozjeli svůj závod velmi slušně, závěr trati za diváckou kontrolou jim ale nevyšel. Takže stejně jako loni po 2. úseku na tom byla dvě naše první družstva podobně, když Markéta z „béčkového“ družstva dojela těsně za Alenou. Po Mirkově chybě na první kontrolu se dokonce dostal na chvíli Martin Smrt s béčkem před áčko. Mirek z třetího úseku nakonec předával na 17. místě, pak však na 4. úseku zazářila Míša, když nás posunula až na 10. místo. Já jsem na posledním úseku zopakoval výkon z prázdninových štafet v Doksech - na rozdíl od individuálních závodů jsem na nejlepší moc neztrácel, ale na větší posun ve výsledcích to nestačilo. Podařilo se mi zajet absolutně osmý nejlepší čas na úseku. Kromě reprezentantů už dosáhl lepšího času jen hradecký Lukáš Chmelař, který mě na trati v přímém souboji o osmé místo porazil. Skončili jsme tedy stejně jako loni na 9. místě, se kterým myslím můžeme být velmi spokojeni. Výsledky najdete na webu závodů. Na družstva přijela i televize, asi 7minutový sestřih je součástí pořadu Vertical, začíná od času 6:50. Sestřih je docela netypický, nezaměřuje se jen na nejlepší závodníky, takže i dresy Ekonomu byly vidět.
 O víkendu se konal asi 150. ročník Vodňanského kapra, protože nikdo nenapsal zprávu, píšu já. Zúčastnil jsme se pouze soboty a ani jsem nebyl na večerní zábavě (že by byla důvodem, proč nikdo nepíše?). Tudíž mám zprávy pouze kusé. Nejvíce se dařilo Fantovým, kteří vyhráli úplně všechno. Ostatním to ale šlo taky. Jana Bochenková vyhrála, Jura byl druhý a Radim získal bramboru. Trať H21 byla krásně namotaná - zkřížili jsem se několikrát. Mapově celkem jednoduché, ale běželo se rychle a museli jsme dávat pozor. Musím říct, že mě to hrozně bavilo až do konce závodu. Nejdrsnější částí závodu tak byly porosty a brzo jsme pochopili, proč pořadatel doporučoval zakrytí i horních končetin. Při cestě na šestou kontrolu jsem si říkal, že ten béčkový hustník je nějak hustý. Byla to ale správně nastavená stupnice. Nic to totiž nebylo proti deváté kontrole, kde jsem se smutně díval na kontrolu a přemýšlel jsem, jak se dostat přes bariéru zubatých a k boji připravených ostružin. Na desáté kontrole se do ostružin nechtělo ani staviteli kontrol a kontrolu pro jistotu zapíchl asi 30 metrů od místa, kde byla kreslená v mapě. Dál to bylo lepší, ale na druhém (východním) konci mapy jsme měli ještě dvě lahůdky. Při cestě na 15. kontrolu jsem trefil kančí pěšinku hustníkem a Radima jsem o 40 vteřin předběhl. Vrátil mi to na 18., když jsem se nemohl dostat od 17. kontroly na louku. Než jsem se prosekal, dostal jsem na postupu minutu. Párkrát jsem si vzpomněl, že nejhustšímu hustníku se v nějakém anglickém mapovém klíči říkalo "fight". Fakt to byl boj. Ale jak říkám, velká zábava. Stránky závodu
 Ve včerejším závodě pětičlenných veteránských družstev Ekonom obhájil a dokonce vylepšil pozici z loňského roku v kategorii DH225. Skončili jsme 1:44 za první Kamenicí. Přidávám odkaz na fotky od Jany Bochenkové. Kromě toho na www.kade.cz najdete další fotky. Ekonom postavil dokonce tři družstva a i druhé družstvo se dlouho drželo v blízkosti medailových pozic. V sobotu při štafetách byly nejlepší holky D135, dokonce třetí ale po nějakých oddisknutích čtu v oficiálních výsledcích čtvrté místo. Stejně gratulujeme. Neděle - družstva Sobota - štafety DH 225: 1. KAM D135: 4. EKP - Jana Z., Pája, Jana B. 2. EKP - Kucan, Líba, Vláďa, Jana B., Radim 10. EKP - Líba, Mirka, Rita 3. PHK H105: disk EKP - Vláďa, Peciš, Radim 11. EKP - Šéďa, Jana Z., Ondra B., Mirka, Jura H135: 9. EKP - Jura, Kucan, Ondra B. 21. EKP - Míra F., Pája, Boule, Rita, Peciš H165: 6. EKP - Míra F., Boule, Šéďa  Za Pražskou oblast se zúčastnily i Kačka s Josefínou.Co se týče hodnocení závodu, byly to dva velmi rozdílné dny. V sobotu bylo krásné počasí, ale pořadatelům se nedařilo - od zvláštně navržených tratí až po "zlatý hřeb" v podobě zrušení hlavní kategorie H21. V neděli lilo od startu až do cíle, ale závody včetně tratí se mi líbily mnohem víc. Kromě pozitivních zpráv ještě dlužím vysvětlení, proč byla štafeta H105 v sobotu diskvalifikovaná. Jednoduché vysvětlení je, že závodníci na druhém a třetím úseku neměli všechny terčíky. Peciš s Radimem prostě ty kontroly nenašli. Komplikovanější vysvětlení je, že za to můžu já. Ne, že bych jim neřekl, kde ty kontroly jsou... Závod se vyvíjel takhle. Nechal jsem se uhnat na prvním úseku, takže když jsem probíhal na diváckém úseku, už jsem skoro neviděl. Byl jsem sice asi na šestém místě, ale to se mělo změnit. Při výběhu z diváckého úseku se muselo otočit o 180° a najít 15. kontrolu, která byla nedaleko kontroly 14. Mně se tam z nějakých záhadných důvodů nechtělo a nastoupil jsem rovnou na spojnici mezi 15. a 16. kontrolou. Jaké bylo moje překvapení, když jsem na 16. kontrole kontroloval kód a zjistil jsem, že kontrola 102 mi chybí. Po chvíli hledání na mapě jsem našel, že mě čeká druhý nejdelší postup na mapě ještě dvakrát. Váhal jsem, ale nezabalil jsem, jsou to přece štafety. A tak se stalo, že jsem měl trať o kilometr a půl delší a z pytlíku jsem vyběhl na 29. místě. Další pokračování bylo při průběhu Peciše diváckým úsekem. Zastavil u nás, ukázal nám bouli na koleně a ptal se, jestli to má obejít nebo skrečovat. Vybrali jsme variantu skrečovat, aby Radim nemusel na start hanby. Ten to taky píchnul (dokonce stihnul i turistickou vycházku do jeskyně Malý lesík) a tudíž jsem byl jediný z naší štafety, který našel 15. kontrolu, i když mi to podle mezičasů trvalo 6x déle než nejrychlejšímu závodníkovi. Ale v neděli jsme si to vynahradili...
Již před více než třemi měsíci se jel první ročník závodu Ztracené kobylky, který mě velmi příjemně překvapil a příští rok se na tuto akci pořádanou s nadšením rád vrátím. Přitom původně byl jedinou motivací k účasti překryv závodního prostoru s Bike adventure. I když jsem bral závod původně jako výlet bez jakýchkoli ambicí (s Lenkou jsme jeli podobný závod spolu poprvé) a jedinou strategií bylo "na startu nic neřešit a jet tam, kam se může jet i při BA", jelo se nám zpočátku slušně a po dokončení průzkumné části závodu jsme si řekli, že tedy zkusíme jet i na výsledek. Strefili jsme se i do optimálního postupu, takže jsme nakonec mixy jasně vyhráli. Tohle vítězství pro mě bylo letos největším překvapením, stejně jako ceny pro vítěze, těmi by Ztracené kobylky skoro překonaly i samotné Bike adventure, kdybychom tam nevyhráli jako hlavní ceny GPSky Garmin eTrex Vista. Koncem července pořádali Kalinovi za pomoci několika dalších členů Ekonomu druhý ročník Bedřichovské pětihodinovky. Letošní závod se odehrával zejména v oblasti na východ od Bedřichova, podívali jsme se i na místa jako vrchol Tanvaldského Špičáku (který jsem zatím znal jen ze sjezdovek) a nejvzdálenější kontrola se nacházela kousek od vagónu VŠTJ v Kořenově. Protože Zdenál od jara taky pracuje v Et neteře, poprvé jsme sestavili čistě firemní dvojici a dojeli jsme si pro 2. místo. V polovině srpna následovaly kultovní šestidenní Sixnumbers. Akce, díky jejímuž prvnímu ročníku před 6 lety vlastně MTBO oddíl Ekonomu existuje v současné podobě, se letos konala v okolí Vidnavy a přilákala o poznání méně závodníků, než v předchozích letech. S ohledem na vysoko nastavenou laťku z minulých let bych těžko napsal tak pochvalný článek, jako Blacky na MTB blog, tak aspoň shrnu výsledky. V mužských dvojících si dojeli pro své první vítězství Martin Smrt s Honzou Císařem. Kalinovi a já jsme pak asi jedinými závodníky, kteří skončili na bedně na všech čtyřech ročnících Sixnumbers. Tentokrát jsme shodně obsadili 3. místo, Kalinovi v mixech a já v jednotlivcích. Rybákův slídil v Českém středohoří byl závodem, který jsem vynechával nerad, ale dovolená na Islandu měla přeci jen vyšší prioritu. Z ohlasů je vidět, že šlo o podařený závod. Povedl se i Dušanovi s Honzou Kabátem, kteří zvítězili rozdílem třídy. V celkovém pořadí Shocart ligy si z Ekonomu vedli nejlépe naši noví členové z Centra nosičů. Ivana Pajerová zvítězila mezi ženami, Štěpán Merenus obsadil 3. místo mezi muži (myšleno mladšími, v celkovém pořadí se umístilo výše několik veteránů). Mých 6 závodů (počítalo se nejlepších 8 závodů) stačilo na 4. místo, Dáša s pouhými třemi závody (navíc jedním z nich byly body za pořádání B5H) skončila osmá. Další závod, již mimo Shocart ligu, se konal tento pátek a měli v něm opět prsty členové Ekonomu. Hlavním pořadatelem POKRu, 5hodinového závodu v okolí Velkých Popovic a Posázaví, je Martin Tušl, s počítáním výsledků mu pomáhal Mirek, za což si asi vysloužil jeho eshop s lyžařskými vosky umístění mezi sponzory. Zase jsem poznal několik nových míst, kam se dá dojet i z domova a přesto jsem je zatím neznal. Podívali jsme se i do oblastí Růžových roklí, kde před dávnými lety narodila Eliška Tupá a tak je vlastně logické, že tam ani mapa od Shocartu nebude sedět :-) Jinak byl ale závod postaven velmi pěkně. Konkurence v kategorii mixů sice dle startovky vypadala silně, ale hlavní cena v podobě noci zdarma v hotelu na zámku Berchtold nakonec překvapivě ale jednoznačně připadla nám s Lenkou. A ještě jsem zapomněl na GPS záznam, který je nahraný jak na Cykloserveru (tam je líp vidět mapa od Elišky Tupé) i na everytrail.com (tam je trasa přesnější).
 Po krásném sprintu v prostředí konopišťského zámku jsme se zúčastnili závodu štafet. Největší překvapení mě čekalo už dávno před závodem, když se Radim zmínil, že můžeme běžet H21 nebo H105. Uvědomil jsem si, že už můžu běhat za dědky a když jsem to rozdýchal, rozhodl jsem se, že si střihnu první veteránský závod v životě (konečně jsem zase někde nejmladší). Závod jsme obsadili v nejmladších veteránských kategoriích. Jedna ženská a jedna mužská štafeta v kategoriích 105. Běželo se v celkem čistém mírně zvlněném lese. Tratě nebyly příliš mapově náročné a hlavně je stavitelé takřka zapomněli farstovat. Na jednadvaceti kontrolách jsme měli asi 4 nebo pět rozdílných kontrol. Přesto Radim na prvním úseku utekl všem ostatním a mužská štafeta zvítězila stylem start - cíl. Radim s Pecišem vytvořili dostatečný náskok před finišmanem Kamenice. V ženské kategorii byl průběh dramatičtější. I tam jsme bojovali hlavně s Kamenicí, ale byla to větší přetahovaná. Z druhého místa Jany Zurynkové po prvním úseku se podařilo Janě Bochenkové na úseku druhém ujmout vedení o 15 vteřin. Nakonec ale přesto Rita finišovala na druhém místě.  Ještě obrázky ze stupňů vítězů. Radimova hlava jako papoušek na Pecišově rameně s námi byla jenom ve vzpomínkách, jelikož už spěchala na projížďku s kočárkem a vyhlášení vítězů si nechala ujít. Tož tak.
 O víkendu začala v podhůří Jeseníků podzimní sezóna závody PE a ŽA. Pořadatelé z oddílu ASU slibovali horský les a kvalitní mapy z doprovodných závodů při MS 2008. Asi jsme omylem dorazili na jiné závody. Série špatných rozhodnutí začala už v pátek, když jsme cestou do Bulharska (rozuměj: na Moravu) zjistili, že čočky zůstaly doma. Nevím, proč se nám pak v Šumperku ve všech dvou optikách smáli, že u nich chceme koupit čočky. Cestou na start sobotní klasiky jsem si zopakoval oblíbenou formulku Bu-Fa-Ma-Po-Če-Pa-Či-Bo až asi po půl kilometru... a jejda, zpátky pro popisy. Na start to byly 2 kilometry, stihl jsem to akorát i se zastávkou v hustníku. Ještě před nástupem na start, pro jistotu, Bu-Fa-Ma-Po-Če-Pa-Či-Bo... a jejda, nemám buzolu. Ale při poslední kontrole jsem ji měl. Ještě jsem se stihl vrátit do hustníku a nahlídnout pod panaprd a pak už jsem šel rovnou na startovní čáru. Chvíli jsem koketoval s myšlenkou, že se na to vybodnu, ale když už sem jeden jede takovou dálku... Nechal jsem si ukázat, kde je sever a vystartoval. Tak řeknu vám, nevím, na co ta buzola vlastně je. Díky tomu, že jsem ji neměl, jsem se vyhýbal lesu jako čert kříži a obíhal a obíhal a obíhal. Pokazil jsem jen ty 2 postupy, kde to nešlo po cestě a pak jeden delší přes hustníky, kde jsem se nechal zlákat a visel, místo abych to oběhl přes kopec po cestě. Les zarostlý trávou, polomy, podrost. Kontroly se v kolečku dost špatně hledaly, když se schovávaly v podrostu, který v mapě ani nebyl. V H21A o 12 sekund 2. místo. Po doběhu jsem si zopakoval cestu na start a buzolu našel. Nechcete ji někdo? :-D Veronika skončila v D21A 18., nikdo jiný z EKP už sem nedorazil, všichni jste, nevím proč, zbaběle jeli do Jihlavy. V neděli konečně došlo na ten slibovaný horský les. Na KT už to totiž po cestách moc obíhat nešlo. Tak jsme si aspoň užili ty hustníky, meliorky a kupky, co v okolí kontrol nebyly v mapě. Dokonce jsme měli jednu kontrolu na stejném objektu jako v sobotu, ale ani na podruhé se mi nezadařilo... Na vítězství stačilo jít bez chyby. Ale moc to nešlo. Takže s 5. a 14. místem jsme odjížděli celkem spokojení. Nedělní počasí se povedlo, rozhledy se konaly. Příští rok tady budou letní závody. Když se k tomu přidají teploty přes 30 stupňů, může z toho být nezapomenutelný zážitek... Stránky závodů Sobotní a nedělní mapy s tratěmi.
Za mého mládí, které jsem prožil ve Vrchlabí, pro mě svět končil hlavním hřebenem Krkonoš, resp. „Cestou československo – polského přátelství“. Dál se nesmělo. A zorganizovat cestu do Polska byla práce na půl roku. Během posledních let jsem se sice na polskou stranu Krkonoš sice párkrát krátce podíval, ale Jelení Hora alias Hiršperk, centrum podhorské oblasti stále zůstávala „nezdolaným vrcholkem“. Proto jsem neodolal pozvání Oty Novotného z Jablonce a vyrazil spolu s jeho rodinou a Kucany na letošní třídenní Grand Prix Polonia. Program na prodloužený víkend 17.-.19.8. sliboval 2 x „klasyk“ (1. a 3. etapa) v těsné blízkosti Jelení Hory a uprostřed městský sprint v historické části tohoto města. Za vrcholný taktický výkon mohu považovat již samotný příjezd, neboť jsem v Dobřichovicích v pátek vstával po páté ráno, zaopatřil Kačenčina křečka, skočil do babiččiny patnáctileté felicie a po necelých čtyřech hodinách jízdy (včetně dvou kufříků přímo v Jelení Hoře) a hbitého převlečení jsem dupal na startu s rezervou plných 4 minut. První etapa na východním okraji Jelení Hory připomínala terénem zabušený Bečov. Záhy bylo jasné, že na klasifikaci hustníků se Poláci dívají trochu jinak nežli je u nás zvykem. Cokoliv bylo na mapě jen trochu zelené či žluté se zelenou šrafou většinou vyžadovalo mačetu. Takže obíhat, cest bylo naštěstí dost. Při sobotním sprintíku jsme vymetli i mnohá zákoutí, která neviděla ruku zedníka či údržbáře od výměny obyvatelstva po roce 1945, kdy odsud vyhnané Němce nahradili Poláci vyhnaní Stalinem ze západní Ukrajiny zpoza řeky Bug. Nedělní finále s handicapovým startem se běželo pro změnu na západním okraji města na mapě „Dolina Bobru 2“ (Bobr v tomto případě neznačí chráněného hlodavce ale řeku, která tvořila jižní okraj prostoru). Terén byl více horského charakteru, skály větší (6-8 metrů nebylo výjimkou) a mapař při klasifikaci průchodnosti terénu ještě velkorysejší nežli při 1. etapě. Dlouho budu vzpomínat na snad půlkilometrový pokus o běh po stoupající pasece v trávě po prsa, v ní schované vývraty, pařezy, příkopy, to vše při teplotě kolem 32°C ve stínu (který, ovšem, na oné pasece scházel). Následoval postup v „bílém“ vysokém, krásně průhledném lese – ve kterém leželo asi tisíc pokácených klád jedna přes druhou. Chuťovka. Síla, hbitost a morálka si přišly na své, pokud ještě nějaké zbývaly. Člověk se přiučil i jazyku („cholera“ byl jeden z nejcudnějších výrazů které lesem zněly). Ale což, všichni měli stejné podmínky. Byl to závod jak se patří a trať byla rozhodně lépe postavená nežli finále na MS veteránů v Harzu letos na začátku července. Jen na tu mapu si mohli objednat Čendu nebo Radima. Výsledkově se Čechům celkem dařilo (i Ivaně Koucké a mě, Roman po borelióze a antibiotikách přeci jen nebyl zcela ve formě), pravdou je, že se jednalo počtem účastníků o menší závody (asi 400 lidí). Více na www.gpp2012.pl. Na stránce výsledků doporučuji pozornosti především odkazy „analiza“ a „trasy + przebiegy“ u jednotlivých etap, kde jsou k dispozici nejrůznější grafy vývoje závodu v dané kategorii i porovnání pohybu závodníků na trase, vše na základě mezičasů. Takovéto zpracování by se u nás také mohlo zavést. Suma sumárum – byl to pěkný výlet za hranice všedních dnů. A jen tak mimochodem – žil jsem v domnění, že Jelení Hora byla a je město velikostí a významem odpovídající Vrchlabí nebo Trutnovu. Namísto toho bych ji přirovnal skoro k Hradci Králové nebo k Liberci. Vrchlabí ani Trutnov nemá tak bohatou středověkou historii a nepostavili tam na začátku 20.století krásné secesní divadlo se sálem pro 550 osob.
Přitom zpočátku to nevypadalo vůbec růžově. Už někdy v květnu, kdy si Dáša zranila koleno, začaly naše plány na pátý společný boj o nejvyšší příčky dostávat trhliny. Definitivní rozhodnutí padlo týden před závodem, naštěstí Adéla byla připravena zaskočit za zraněnou kamarádku a lepší náhradnici jsem si přát nemohl. Sobotní etapu jsme začali rychle, ale po necelých dvou hodinách přišlo píchnutí, pak let přes řidítka spojený se ztrátou flašky a banánu z dresu. Pak ne moc výhodná cesta na stobodovou kontrolu, nabírání vody z potoka, půjčování si duše od Míši, abychom aspoň něco měli, kdybychom píchli podruhé. Postup průměrný (tady je GPS záznam), fyzicky i přes krizi na konci excelentní, z třetího místa ztráta 10 bodů na překvapivě vedoucí Hermana s Juračkovou z Pardubic a 2 body na favorizované Rakušany.  V neděli se ale ukázalo, že cyklistika je týmovým sportem nejen v silniční podobě. Tři minuty před námi startovali Dušan s Honzou z 5. místa a Roman Spudil s Přemkem Hoškem ze spřáteleného cykloservisu SP KOLO z 6. místa a už před startem měli v moje mapovací a plánovací schopnosti až přílišnou důvěru... ale nakonec se ukázalo, že oprávněně :-) Z mapového startu jsme už jeli v šesti, já jsem se nejvíc staral o plánovaní a vedení skupinky v místech, kde bylo potřeba víc mapovat (všechny sjezdy, menší lesní cesty), Roman s Přemkem tahali zas na silnicích. Zhruba 50 minut před cílem jsme se rozhodli ještě vyrazit pro rizikovou 50bodovou kontrolu za dálnici, tam už s námi nejeli Dušan s Honzou. Riziko se vyplatilo, s mírnou penalizací to bylo plus 24 bodů oproti Dušanově defenzivní variantě. Výsledky ukázaly, že postup jsme skutečně zvolili optimální - v etapě jsme vyhráli v i absolutním pořadí (myslím, že jako první mixová dvojice v historii). Kamarádi z SP KOLO dosáhli druhého největšího bodového zisku a body Dušana s Honzou stačily na třetí místo. Tady je GPS záznam nedělního optimálního postupu.Náskok 60 bodů před druhou nejlepší dvojicí znamenal v kategorii mixů naše jednoznačné vítězství, navíc jen jedna mužská dvojice dosáhla vyššího absolutního bodového zisku. Dušan s Honzou se posunuli na druhé místo mezi veterány, Romanovi s Přemkem chybělo ze 4. místa na bednu pár bodů. Týmovou soutěž jsme po zdánlivě beznadějné situaci po sobotě taky vyhráli, když se kromě našeho úžasného výsledku počítaly ještě body Kalinových za 9. místo v mixech a Lybara s jeho spolujezdkyní z cyklistického oddílu Tryskomyší (6. místo ve veteránských mixech). Na vítězství by ale stačilo i počítat body Míši a Aleny za 6. místo mezi ženami, nebo Dušana s Honzou.
 4-denní závody Bečov 2012 pořádané členy našeho oddílu jsou za námi. Podle ohlasů se nám podařilo udržet vysoko nasazenou laťku po loňském MČR a teď se zase můžeme v klidu vrátit k tomu, na co jsme nějakou dobu neměli čas. Třeba k orientačnímu běhu... I když byl pořadatelský tým o poznání menší než loni, může nás těšit, že jsme (snad) těch 600 závodníků nezklamali a že budou na naše závody vzpomínat v dobrém. A bečovští také. Zdá se, že všichni stáli o to, aby tyhle závody skončily úspěšně. Takže skutečně platí ta dnes již nesmrtelná slova: "Slyšel jsem, že obyvatelé města Bečov jsou pořádání našich závodů příznivě nakloněni." Odpočívejte, střihejte. A nebojte, dřív jak za rok nás pořádání nečeká... ;-) Fotky od pořadatelů najdete zde.
 Tuto sobotu se jela Ruská ruleta. Ta tedy pro některé začínala už v noci z pátku na sobotu noční etapou, ale nás s Lybarem se týkala jen denní varianta v kategorii Maxim. Od mapy vydané Žaketem jsem po zkušenostech z roku 2009 moc nečekal a skutečně byla v některých místech slabší, ale problematická místa neseděla ani v mapě od Shocartu. Během 6 hodin jsme ztratili na třech zajížďkách 15 minut, i když svádět je jen na mapu nejde. Nejvíc nám zpřeházela plány ztráta cca hodinu před limitem u kontroly 19. Ale z kufru jsme se vymotali rychleji než Roman Spudil s Přemkem Hoškem, kteří tam zajeli s námi a v tu chvíli již na nás měli náskok 20 bodů, následující postupy jsme kompletně přeplánovali a poslední hodinu ustáli velmi solidně (sil nás to ale stálo hodně). Do cíle jsme dorazili necelé dvě minuty po limitu a tyto trestné body nás nakonec stály vítězství. Šok přišel ale až při vyhlášení, když jsme zjistili, že jedním z vyhlášených vítězů je závodník v dresu BMC (prý Martin Šlégr), kterého jsme viděli osamoceného, když sjížděl od kontroly 22 směrem ke Skelné Huti. Jeho spolujezdce neviděli ani další závodníci, kteří se s ním potkali přímo u kontroly 22. Docela by mě zajímalo jejich vysvětlení, jakto že jsme je neviděli pohromadě. Pokud se tak nestane, rozhodně neberu jejich vítězství jako férové a považuji za morální vítěze nás. Výsledek je o to cennější, že jsme porazili i všechny dvojice z kategorie Meresjev, které už měly za sebou noční etapu. Závod se podařil i dalším zástupcům Ekonomu. Kategorii Málčik ovládli Vítovi, největší uznání však zaslouží asi André, který s Jindrou Dohnalovou dosáhl druhého nejvyššího bodového zisku z mixových dvojic v kategorii Meresjev.Záznam našich postupů jsem nahrál jak na Cykloserver (s turistickou mapou, ale taky omezeným počtem bodů záznamu, takže čára moc nekopíruje reálnou trasu), tak na Everytrail (tady má záznam mnohem víc bodů, takže jsou vidět všechny zajížďky). Reálně jsme ujeli 111,8 km, tedy víc než je uvedeno na těch záznamech. Update po týdnu: V diskusi pod výsledky se objevilo nějaké vyjádření ke stylu jízdy vítězů naší kategorie, nicméně stále mě nepřesvědčili, že by si vítězství zasloužili. Dále se na webu závodu objevily fotky, z nichž jsem si jednu od Ivoše Nováka dovolil vypůjčit, zmenšit a vložit sem na web.
 Na závod se sjeli i tradiční účastníci dlouhých bodovacích závodů, kteří klasické MTBO nejezdí, ale také se zúčastnila řada závodníků ze Světového poháru. Konkurence se tedy sešla velmi silná - pro kategorii mixů jsem spočítal, že startující závodníci již získali 23 individuálních medailí na mistrovství světa v MTBO (dle těchto statistik IOF plus roku 2011), těch medailistů startovalo pět a ze štafet mají medaile i další závodníci. Na medaile nejbohatší Rusové a Rakušané skončili těsně pod stupni vítězů. Třetí místo obsadili Anke Dannowski a Falk Wenzel z Německa, druzí skončili Švýcaři Maja Rothweiler a Beat Okle. A v takové konkurenci se nám podařilo s Dášou zvítězit. Radost z vítězství mám nepopsatelnou, je to pro nás jako pro závodníky, kteří nikdy nejeli žádný závod MS ani SP a zdaleka nepatří do reprezentace, obrovský úspěch. V absolutním pořadí včetně mužských dvojic byl náš bodový zisk třetí nejvyšší, ztráta na vítězné Jirku Hradila s Tomášem Staňkem nebyla velká. Postup jsme asi opravdu zvolili výborný, protože fyzicky se s nimi nemůžeme srovnávat ani náhodou.Výsledky se již objevily webu Open score a jsou (v pátek) konečně finální, 2. a 3. místo jsou nyní proti vyhlášení prohozeny, ale naše vítězství je potvrzeno. Takže je čas doplnit slibovaný popis našich postupů a závodní strategie. Při rozhodování mezi dvouhodinovou a čtyřhodinovou variantou jsme zvažovali i další okolnosti, ale s ohledem na výsledek bylo důvodem výběru 4hodinové varianty umístění centra v Řitce na okraji závodního prostoru. Následující popis našich postupů bude srozumitelný zpočátku asi jen účastníkům závodu, ale Kamenáč sliboval, že na webu Open score mapu časem zveřejní, tak snad na to ještě najde sílu.Já mám jen GPS záznam našich postupů na Cykloserveru. Mapy jsme dostali necelou minutu před startem, takže nebylo moc času něco vymýšlet. Odjížděli jsme v podstatě okamžitě po silnici k Mníšku s myšlenkou, že nejdřív pojedeme směrem k nejvzdálenějším kontrolám na jihozápadě a první kontroly začneme sbírat v pořadí 35 – 38 – 37 – 39 a pak se uvidí. Na kontrolu 35 jsme chtěli najíždět odshora, tedy vyjet kopec po silnici z Mníšku do Řevnic. Kamarádi z SP KOLO byli ve stoupání od začátku rychlejší, tak jsme je nechali jet a radši jsem si za jízdy na mapníku rozložil celou mapu. A začaly přicházet nové nápady. Když už budeme tak nahoře, bylo by škoda nevzít tři kontroly na hřebeni po pravé straně silnice, zvlášť když jsem začal uvažovat o návratu severní cestou pod hřebenem. Takže jsme vzali 32, 93 a 62 a přidali jsme i další kontroly na levé straně od silnice, které taky ležely dost vysoko – 56 a 85, kde jsme byli po 43 minutách od startu. Po krátkém váhání jsme nesjížděli z kopce pro 51 (i když by asi varianta 51 – 76 byla vhodnější) a vrátili se na naši plánovanou trasu po hřebeni 35, 38 a 37, kde poprvé razila Dáša, a já překládal mapu. Pokračovali jsme na 40, za níž na nás vyběhli od chat psi, takže jsme odjeli špatným směrem, ale ztrátu na postupu k 59 to znamenalo jen v řádu vteřin. Pak jsme zamířili k 78 a následně k 65 a na kopec pro 84. O vynechání pěti nejjižnějších kontrol u Voznice jsem uvažoval už v tom stoupání, ale klíčové rozhodnutí padlo až na kontrole 84, kde jsme se zastavili a rozložili mapu. Kontroly na opačné straně hřebene a na severovýchodním okraji mapy vypadaly lákavě, ale moc času už nezbývalo, takže jsme zamířili rovnou k 91, poté na 94 a 74. Se 36 na slepé cestě jsme čas neztráceli a vystoupali na hřeben pro 83. Odtud dolů po okraji mapy pro 96 a poté pro 77. Pak podél louky a nahoru na 97 jsem přenechal mapování Dáše a nemohl se rozhodnout, jestli zajíždět na 49 a kudy pro ni jet. Zvolili jsme postup podél osady a kontrolu jsme brali, moc velké stoupání navíc neznamenala. Před kontrolou 55 mám přeloženou mapu, takže si zase zamapovala Dáša. Do limitu zbývá nějakých 64 minut, takže je zase čas se při překládání mapy na kontrole 55 poradit, co se zbytkem závodu. Základní směr je jasný stejně jako to, že to bude výborný závěr, zbývá vyřešit detaily. Pro 47 se nám nechce, je moc nahoře, tak pokračujeme na 54, naopak o stoupání na 63 se nakonec rozhodujeme, že za to stojí. Sjezd na 92 je jasný a další kontrola 80 u Berounky také. Úplně jasno jsem neměl o kontrole 61. Není úplně nejníže, ale stoupá se skoro až k ní po asfaltu a tak ji bereme. Pokračujeme zlatým hřebem tohoto závěru – 90, 81 a nahoru pro 82. To už mám dávno spočítáno, že zde stačí být 10 minut před limitem. Zbývá nám ale 17 a půl, takže s nápadem vylézt ještě na Černolické skály pro 41 přicházíme oba. Odtud již rychle domů, na 101 kašleme, 1 bod za to riziko nestojí, stejně bychom ji nestihli, radši dojíždíme necelé dvě minuty před limitem do cíle. Dle GPS měření jsme najeli 56,1 km. Poslední hodina závodu se povedla dokonale. Už po porovnání našich bodů s dalšími dvojicemi Ekonomu je jasné, že na vyhlášení bychom čekat měli, vyvěšené výsledky ale očekávání ještě o něco předčily. V závodě tohoto typu je vždycky potřeba trochu štěstí, které jsme tentokrát měli, ale vyhráli jsme myslím zaslouženě. Na tento závod jsme se nijak zvlášť nepřipravovali a nesoustředili (stejně jako naši nejlepší soupeři, pro které byly určitě důležitější svěťáky), předchozí program MTBO Prague Spring jsme absolvovali také kompletní. Znalost terénu sice na několika místech pomohla, ale větší váhu měly zkušenosti ze závodů v posledních dnech, které jeli i ostatní. S mapníkem jsme jeli oba dva. Dáša razila 5 z našich 31 kontrol, což je více než většina žen ze světové špičky v mixových dvojicích, pouze Anke Dannowski měla ve svém čipu větší počet kontrol. A hlavně, celou dobu jsme měli pocit, že nejedeme nijak zvlášť rychle. Ono je to relativní, třeba oproti Bike adventure se jelo podle podrobnější mapy s kontrolami na menších cestách, takže na mapování bylo stejně potřeba volnější tempo. Pomalu jsme určitě nejeli, ale nasazení nejvyššího rychlostního stupně (po kterém bychom se pak v cíli museli vzpamatovávat) prostě nutné nebylo.
Už na Slovensku se sjela v elitních kategoriích velmi silná konkurence, ovšem za týden v Kytíně a Řitce byla ještě větší, konaly se zde totiž zároveň závody Světového poháru. Prolog obstaral čtvrteční závod Pražské MTBO ligy, která je asi vrcholnou soutěží pro letošní rok pro Páju Touška a Mirka Kalinu, kteří obsadili slušné 10. a 15. místo a porazili spoustu závodníků světového poháru, kteří ale asi jeli na výlet. Mirek zas jel na výlet při sobotní klasické trati, která měla své centrum v Kytíně. Závody Světového poháru se odjely za sucha dopoledne, Český pohár přišel na řadu odpoledne a během něj přišel i déšť, i když dříve startující závodníci některých kratších kategorií dojeli za sucha až do cíle. Jako třeba Alena Bauerová, která obsadila v D21A pěkné 2. místo. Mně začalo pršet asi po 30 minutách závodu, během kterých jsme projížděli ponejvíce snad nikdy v minulosti nezmapovaný prostor mezi Kytínem, Voznicí a dálnicí. Následovaly vzpomínky na mapu Ježovka, kde jsem jako dorostenec odběhal pár závodů, současná mapa pro MTBO však na rozdíl od Ježovky seděla. Zde už v některých místech vládlo bahno a čekal jsem tedy od závodníků SP pořádnou nakládačku. Ta ale nakonec nepřišla, možná i proto, že v závěrečném úseku trati v prostoru na hřebeni a těsně pod ním (tam jsem zas mohl vzpomínat na svůj titul akademického mistra ČR z roku 2001) bylo nečekaně skoro sucho. Koukám, že závody světových soutěží zde jeli i mládežníci a veteráni, takže 2. místo Jany Bochenkové v D50 je o to cennější.  V neděli se sobotě podobalo jen počasí a pak snad už jen to, že se během závodu zajelo do dalších oblastí na Hřebenech, kde se dříve MTBO nikdy nejelo – a stejně jako v případě soboty si myslím, že ta nově použitá místa byla nejhezčí. A to i zbytek prostoru je dost luxusní. Závod na krátké trati startoval nad Černolicemi, pokračovali jsme po hřebeni (kde to znám ze zimy 2010 na běžkách) k Čerolickým skalám a odtud nás stavitel poslal dolů do Všenor a cestu nám zpestřil pár kontrolami na downhillových stezkách. Celou dobu to bylo extrémně technicky a hlavně mapově náročné – ačkoli jsem nejel zrovna čistě, postupně jsem dojel závodníky startující přede mnou 2, 4, 6 a 12 minut. Ve stoupání od Dobřichovic se už začala dramaticky víc žádat fyzička, takže ti lepší z nich mi zas rychle ujeli... Závěrečná část trati pak už tolik nepřekvapila (prostor známý ze štafet před 5 lety), snad až na sjezd k Řitce a pár závěrečných kontrol ve vesnici. Není divu, že se mi závod líbil, když se mi do Českého poháru bude počítat 13. místo (za 4 Čechy přede mnou ve výsledcích ČP a další 8 ze SP), tak vysoko jsem od problémů z loňské zimy ještě nebyl. Holky v D21A ale dopadly ještě výrazně lépe – Dáša skončila těsně druhá, Alča třetím místem zopakovala medailové umístění ze soboty. Jana Bochenková pak v D50 dokonce zvítězila. Výsledky hledejte na webu závodů. Co dodat na závěr? Po tomto víkendu si už nejsem naší kandidaturou na pořádání závodů ČP v příštím roce tak jistý. Laťka je nasazena totiž hodně vysoko, obdobně pěkné závody bude hodně těžké uspořádat...
 Zatím se tu neobjevily výsledky pondělních velikonočních štafet. Je to tím, že byly napsané na takovém cáru papíru, o kterém bohužel vůbec nevím, kde skončil.Z nadpisu je jasné, že jde o zprávu z velikonočního soustředění. Konalo se na jihu, v České Kanadě, nedaleko nejsevernějšího bodu Rakouska na Medvědí pasece (Medvědí paseka = Peršlák = Bernschlag). Počasí bylo spíš severní než jižní, ale to nám samozřejmě nevadilo, i když jsem zaslechl i překvapivé hlášky typu - "Tak jsem říkala, proč se v tom lese práškuje? A on to byl sníh." Sněžilo poctivě a v pondělí ráno i zamrzly rybníky ve vesnici. Slunce to "rozpálilo" až v pondělí (ráno fest mrzlo), takže na štafety bylo krásné počasí. Les byl super, krásné žulové skály a kameny se líbily i dětem. Tréninky byly samozřejmě kvalitní včetně využití vrstevnicové mapy, která dala zabrat i finišmenům na posledním úseku štafet. A pochválit musím ještě ubytování. Bylo úžasné - celý penzion je jako galerie obsahující výtvory paní domácí včetně mozaik v koupelnách.
Závod se jel ve dvou diametrálně odlišných oblastech. Začali jsme po upravených turistických tratích, kde nám to krásně jelo a kilometry i body naskakovaly. Jenže to nevydrželo ani dvě hodiny. Další kontroly se nacházely mimo upravené trasy a tam začal boj – stopy vyšlápnuté jen od lyžařů, hůlky se bořily a rychlost klesala někam k tempu šneka. S lyžováním to moc společného nemělo, ale vrchol přišel až za Fryšavským kopcem ve chvíli, kdy jsme si mysleli, že už jsme z nejhoršího venku a ještě se svezeme na konci závodu po upravených tratích. Jenže jedna v mapě vyznačená stopa neexistovala, což znamenalo značnou zajížďku, dlouhé brodění se hlubokým sněhem, ztracených 15 minut a bylo víceméně po závodě. Na mapě je to vidět dobře jak v Route gadgetu (postup z 26 na 13), tak v GPS záznamu postupů na Cykloserveru. Obsadili jsme s Lenkou nakonec 12. místo, stejně jako v mužských dvojicích Ondra Blaha s Petrem Hnikem. Výrazně úspěšnější byli Sádlo s Radimem, kteří skončili třetí. Zvítězili Míra Rygl s Kaulim, se kterými jsme se potkali při tom postupu lesem mimo stopu a děkovali nám, že jsme jim to prošlápli - takže nám vlastně mohou děkovat i za to, že jsme jim pomohli i k vítězství :-)
Poprvé ho pořádal Tomáš Vaníček, poprvé se závodilo na takhle rozsáhlé ploše a poprvé šlo o opravdu vytrvalostní závod - objet všechny kontroly ideálním postupem znamenalo ujet asi 25 kilometrů. Na ledě se nacházelo 3-5 cm prašanu, takže pár závodníků zvolilo běžky (aspoň jsem o tom mohl napsat i na kamzasněhem.cz :-), ale brusle byly jasně rychlejší. Kontrol se po přehradě nacházelo celkem 21 a závodníci je mohli sbírat v libovolném pořadí, omezeni byli jen časovým limitem 2,5 hodiny. Navíc šlo o tzv. žravý scorelauf - hromadný start a na každé kontrole samolepky s body. První na každé kontrole bere nejvíc bodů, druhý o bod méně, atd. Ideální na to se nechat vybláznit a později vytuhnout. 13 kontrol se nachází směrem ke Zvíkovu a pak na Vltavě, vyrážím tedy tímto směrem. Další volba přichází v zápětí - zajedu si pro kontrolu v zátoce, kde budu první, a závodníky, kteří ji vynechají, postupně zkusím předjet. Na kontrole u Zvíkovského mostu beru body horší než desáté, ale o dvě kontroly dále jsem už nečekaně první. Dojíždí mě však Ondřej Skripnik, který na bruslích umí slušně, však taky první ročník bruslařského orienťáku vyhrál. Asi by mě předjel i bez toho, ale zakopnutí o nějaký kus dřeva schovaný pod sněhem mě posílá na led a další dvě kontroly beru jako druhý. Pak Ondřej na dohledávce chybuje a dvě kontroly zas vedu já. To už jsme na soutoku u Zvíkova a přichází další volba - jet dříve pro jednu kontrolu po proudu Vltavy na sever, nebo pro čtyři proti proudu na jih. Kontrola na severu je nějak daleko, měl jsem ji nechat na později - z ní mám sice plný počet, ale propadl jsem se tím startovním polem hlouběji, než jsem čekal. Na jihu první kontrola je snad deset bodů pod maximem, další postup musím pak jet naplno, abych pár bruslařů předjel. Před nejvzdálenější kontrolou v zastrčené zátoce jsem se vší silou dostal na druhé místo, jenže na popisy nekoukám a stopy vedly jinam než ke kontrole na lodi, takže celá před chvílí předjetá trojice brala stejně víc bodů. Teď mě čeká dlouhý přejezd - zpátky na Otavu. U Zvíkova mi dost docházejí síly - jak je led zasněžený a pohybuje se tam hodně bruslařů i chodců, už je sníh dost ušlapaný a bruslí se v něm blbě, po asi 11 km a 42 minutách zvlášť. Ondřej, který jel kontroly na Vltavě v opačném evidentně lepším pořadí, se objevuje u Zvíkova docela dost za mnou, ale dojíždí mě celkem brzy a v téhle krizi se ho neudržím. Ale hlásí, že kontrolu na lodi prý nenašel. Takže paradoxně špatný postup byl pro mě nakonec dobrý. Při průjezdem prostorem startu a cíle se radši v klidu občerstvuji. První čtyři kontroly po Otavě směrem na jih se dají brát v různém pořadí, tak úmyslně volím výrazně delší variantu, při které ale budu brát dvě kontroly před Ondřejem. Co kdyby se ještě na tu loď chtěl vracet… Tím mě předjíždí další borec, který mě nutí jet zas naplno. Na tři předposlední kontroly se dostávám před něho, ovšem na 2,5 km dlouhém úseku k poslední z kontrol u ústí Lomnice do přehrady se nečekaně drží a v závěru má více sil. Odtud už je mi vše jedno - stejný počet bodů mohou mít závodníci pouze teoreticky, takže o cílový čas nejde a do cíle už mohu dojet v klidu v celkovém času 1 hodina 46 minut. Hodinky hlásí ujetou vzdálenost 26,3 km. GPS záznam jsem nahrál jak na Cykloserver (tam je lepší turistická mapa), tak na Everytrail (tam je zas líp vidět rychlost) a díky tomu nemusím ani skenovat mapu - schválně, kdo dokáže zakreslit na základě GPS záznamů všechny kontroly :-) Chvíli přede mnou do cíle dorazil i borec, který jel nejdříve na Otavu. Bodů má výrazně míň, Vltavou totiž začínala většina startovního pole a později už tam zůstalo méně bodů. Takže by to mělo být jasné. Po vítězství na nejkratším orientačním bruslení v roce 2009 vítězím i v tom nejdelším. Na bedně navíc nejsem z Ekonomu sám – 3. místo obsadil Vašek Fanta, který na rozdíl od ostatních vyhlášených jel na nordických bruslích. V kratším dětském závodě skončila na 3. místě i jeho sestra Kačenka. Kompletní výsledky by se měly brzy objevit na webu závodů. Závěrem bych chtěl poděkovat pořadatelům – pořádat závody v orientačním bruslení má totiž jednu zvláštnost, kvůli které před pořadateli smekám. O termínu se dá rozhodnout až podle počasí pár dní před závodem a zorganizovat vše za těch pár dní, to vyžaduje obrovské nadšení.
V sobotu během závodu měli ale závodníci podmínky téměř luxusní. Umístění a obodování kontrol přineslo jiný závod, než v uplynulých dvou letech – tehdy byly kontroly umístěny jen na upravovaných trasách magistrály, letos bylo třeba k některým kontrolám dojet pár desítek či stovek metrů po stopě vyjeté jen od lyžařů. I volba optimálního postupu byla letos jiná - většině lyžařů se nevyplatilo jezdit pro vzdálené kontroly u Jizerky nebo Předělu, výhodnější bylo vysbírat kontroly blízko Bedřichova. Pro nás s Lenkou jako výletní lyžaře bylo hned od startu jasné, že dál než na Knajpu nemá cenu jezdit. Tady je GPS záznam naší 37 km dlouhé trasy, během níž jsme se podívali i na místa, která jsou letos upravována nově, ale na závod zrovna upraveny nebyly – ke spojce od Polednické cesty k Závorám a na cestu okolo Chaty věčného mlčení. Moc pěkně postavené to bylo. Závodu se zúčastnilo 120 dvojic, což je velmi solidní číslo na to, že termínově kolidoval s LOBy ve Vrbně (kvůli kterým se paradoxně přesouval z tradičního prosincového termínu na lednový, jenže pak se kvůli nedostatku sněhu na stejný termín posunulo i Vrbno). Nicméně asi kvůli této kolizi se nezúčastnil nikdo z oddílových LOBáků, takže nejlepšího výsledků ze závodníků Ekonomu dosáhl spíše outdoorista ale i biker Pája Toušek, který ve dvojici s Luckou Zrnovou skončil na 2. místě v mixech.
Na (a)sociální síť jsem napsal tohle „První z výletů na běžkách v podobě bodovacího lyžařského závodu je za námi. I když jsme se při 6hodinovém Skirogainingu chtěli vyhnout nelyžařským úsekům, nakonec se to v německé části nepovedlo.“ Lepší obrázek si můžete udělat z GPS záznamu našich postupů. Co se týče množství sněhu, bylo to hodně různorodé. Ale na mnohých místech vynikajicí. Asi nikoho nepřekvapí, že to jsem podrobněji popsal mezi lyžařské zprávy z Východních Krušných hor. Ve výsledkové listině jsme pak s ohledem na náš výletní přístup nečekaně vpředu – velké množství závodníků totiž nestihlo dojet do cíle v limitu, což znamená v případě Skirogainingu značnou penalizaci a tak náš dojezd nakonec klasifikovaný jako necelou minutu před limitem znamenal v kategorii mixů 6. místo z 24 dvojic.
Po předloňském neúspěchu s ubytováním v centru závodu jsme letos neponechali nic náhodě a ubytování si na Bystřické boudě v Mikulově - Novém Městě zamluvili s velkým předstihem. Pořadatelé taky neponechali nic náhodě a přesunuli centrum závodu do Klínů. Což nás trochu zaskočilo. Takže nezbývalo nic jiného, než v sobotu ráno vyrazit na lyžích s miminem ve vleku na desátou do Klínů už v 6 hodin. Bohužel některé cesty okolo Fláje zůstaly neprotažené a tak jsme v jedné zasněžené zatáčce nezvládli stopu a skončili i s vozíkem a dítětem v závěji.Než jsem dojel na Dlouhou Louku a sehnal někoho, kdo mi půjčí lopatu a řetězy na Chariot, bylo po startu a letošní závod tak proběhl bez naší účasti. Kupodivu, ani nikdo jiný letos v barvách Ekonomu nezávodil. Letošní závod se odehrál v kopcovatější části tohohle kousku Krušných hor, jak se můžete přesvědčit na mapě. Sněhu bylo tentokrát jen tak tak, ze stop občas vystupovalo kamení, tak jsme byli rádi, že jsme nakonec závod nejeli a užívali si stop v okolí Kahlbergu.  Nicméně Krušné hory byly jako vždy Krušné a absenci mlhy nahradil vítr a místy dost zaváté stopy. Výsledky najdete stránce závodu. Archivy zpráv z dalších let: 2017 - 2016 - 2015 - 2014 - 2013 - 2012 - 2011 - 2010 - 2009 - 2008 - 2007 - 2006 - 2005 - 2004 - 2003 - 2002 Zprávy od konce roku 2017 a novější se nachází na novém webu Ekonomu. |
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
© Ekonom Praha |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
top