Middle – vývoj závodu a jak to všechno dopadlo
Když se místní v Bavorově poprvé dozvěděli o pořádání závodů v jakési cyklistice s mapou, jistě nečekali, že se kemp bude hemžit dresy rakouských, italských, ruských, a dokonce i japonských barev. Těžká mezinárodní konkurence se promítla i do obsazení stupňů vítězů.
Závod middlu v mužské elitě nejlépe rozjel Andreas Waldmann z Rakouska. Ten však vedení ztratil při krátkém, ale prudkém výjezdu (či výběhu) na kontrolu č. 9 a série dalších zaváhání ho poslala daleko za průběžné medailové pozice. Toho využil náš domácí junior Jan Hašek, který si vedení udržel až do cíle. Na druhém místě se většinu závodu držel Honza Svoboda před Grigorym Medvedevem z Ruska. V úplném závěru však nejspíš v mapě přehlédl kontrolu č. 25, čímž se z boje o umístění sám vyřadil. Ani to však Medvedevovi ke stříbru nestačilo. Rakušana Waldmanna série chyb zřejmě neodradila od dalšího úsilí a takřka bezchybný výkon v druhé půli závodu ho vynesl zpět na druhou medailovou příčku. Podobně kvalitní závěr předvedl i Vojtěch Stránský, ale tentokrát to stačilo “jen” na bramborovou medaili.
Elitní závod žen se odehrával ve výhradně českém zastoupení. Zpočátku těsně vedla Štěpánka Staňková, ale později se před ní dostalo duo Evy Haltof a Markéty Drobníkové. Ty postupně navyšovaly náskok a ještě na sběrce měly na vteřinu shodný průběžný čas. Závěrečné stoupání do cíle rozhodla Ewa a jen o pár vteřin získala zlato. Průběžně třetí Štěpánka Staňková chybovala na 16. kontrole a ani silný finiš jí nakonec na bronzovou medaili nestačil – ta připadla stabilně jedoucí Marii Hrdinové.
Záludný mapový start potrápil závodníky většiny kategorií, ale nejvíce zasáhl do vývoje závodu juniorů. Maximum z toho vytěžil Rus Jaroslav Ceremnyh, který díky správné orientaci na mapovém startu získal několikaminutový náskok před většinou soupeřů. Ačkoli i zbylou část závodu předváděl solidní výkon bez zásadních chyb, pro jeho suverénního reprezentačního kolegu Vladimira Kuznetsova nebyla ani více než 6-minutová úvodní ztráta významnou překážkou na cestě k vítězství. Při neúčasti našich nejlepších juniorů (Hašek a Hasman jeli dospělou kategorii) tak české jméno bylo vidět “až” na třetím místě – zasloužil se o to Daniel Břeň z Kladna, který na ruské duo ztratil necelou minutu.
Mezi juniorkami pak zcela dominovaly rakouské reprezentantky. Vítězství i přes několik výraznějších chyb vybojovala Lena Schnetz před Janou a Leou Hnilitzou. Nejlepší z Čechů byla na pátém místě Marie Lacigová za čtvrtou Marinou Oparinou z Ruska.
Middle očima stavitele – čekejte nečekané
Příkré svahy Svobodné hory mě vedly k tomu, že jsem start postavil nezvykle vysoko. Díky tomu se do horních pasáží s výhledy mohli podívat i závodníci, pro které by jinak během závodu byly nedostupné. Nejsilnější pánské kategorie pak rovnou po startu pokračovaly až na vrchol Haniperku, jak se Svobodné hoře také říká, kde v posledních dnech roste nová rozhledna. Při roznosu kontrol jsme pro jistotu zařídili u tesařů, aby závodníkům na hlavy nepadaly ze sedmého patra metrové trámy. Po náročné cestě na start a drsném začátku následovala za odměnu sjezdařská sekce. Úsek rozježděný motorkami pod kontrolou 32 čekal i na několik dámských kategorií.
Přes vyhlídku na temelínskou elektrárnu se pak těžiště závodu přesunulo do lesa kolem Holého vrchu a přilehlých prostor. Les je tady celkem malý a těžba z něj dále ubrala, takže jsme na tratích využili i přilehlé louky a u delších kategorií především vesnici Pražák. Se sprintovou sekcí jste si vesměs poradili dobře, byť z diváckého pohledu jste mapy zkoumali opravdu intenzivně a doufám, že vás to i bavilo. Ve vesnici se z našeho závodu stala vítaná atrakce pro místní.
Při pohledu na záznamy pánské elity se ukazuje, že kromě několika rovnocenných voleb nedošlo na výrazné odchylky v postupech. Nejzajímavější je v tomto ohledu asi postup mezi K34 a K35, kde jsem našel napříč kategoriemi minimálně pět různých variant. Naopak dlouhý postup z K41 na K42 byl pro všechny až nečekaně jednoznačný, a ani tam se tedy výrazně nenadělovalo. Zásadně odlišné volby se podařily například v kategoriích M50 (K56-K58) či M21A (K32-K76 a K40-K71).
Osobně jsem byl zvědavý na sekvenci kontrol navazujících na průjezd Pražákem (pro M21E úsek K47-K50), což mi potvrdily i některé zapálené diskuse po závodě. Ani tady nakonec rozdíly nebyly velké, jen Andreas Waldmann dokázal v této sekci najet na své soupeře zhruba 50 sekund, a to zřejmě hlavně díky výkonu na kole. Větší odstupy tak vznikaly spíše v důsledku orientačních chyb, které však dokázaly přidat dlouhé minuty, a to třeba hned na mapovém startu. Start jsem považoval za drobný rébus spíše pro méně zkušené závodníky a množství chyb v elitě mě docela překvapilo.
Ve většině kategorií zúročili závodníci výškovou výhodu získanou cestou na start a tratě proletěli rychleji, než co naznačovaly testovací propočty. Tohle považuji za asi největší chybu ve stavbě middlu, byť si podle všeho na kratší závod nikdo nestěžoval a doneslo se ke mně spíše poděkování za to, že se některé kategorie vyhnuly nejtěžším kopcům. Cílové stoupání ovšem v závěru čekalo na každého.
Poctivý long – co míchalo kartami?
Dlouhý závod pánské elity byl od startu až do cíle velice vyrovnaný. V první půli po medailových pozicích sahalo hned 5 závodníků, později se však na pomyslném čele osamostatnila trojice Andreas Waldmann z Rakouska, Ruslan Gritsan z Ruska a český závodník Vojtěch Stránský. Závěrečný souboj byl natolik vyrovnaný, že ho nejlépe popíše snad pohled na mezičasy. Andreas Waldmann si těsným vítězstvím vylepšíl chuť z trochu pokaženého middlu a totéž snad lze říct i o Vojtovi Stránskému, který tentorkát v mezinárodní konkurenci medaili vybojoval – a to stříbrnou před Ruslanem Gritsanem. Nebýt chybky na kontrole č. 22, mohlo to být ještě o malinko lepší. Druhý z Čechů dojel na pátém místě Honza Svoboda za Rusem Medvedevem.
I přes účast Japonky Naoko Kano byl závod žen opět doménou domácích závodnic. Nejlépe si průběžně vedly Štěpánka Staňková a Markéta Drobníková následované Vendulou Musilovou. Druhá zmíněná už skoro sahala po zlatu, ale při postupu na 16 kontrolu zvolila výrazně pomalejší variantu přes kopec. Štěpánka Staňková zřejmě využila plynulé stoupání údolím a ušetřená minuta a půl jí v cíli stačila na pohodlné vítězství. Vendula Musilová v závěru zvolila riskantní přeběh na sběrku. Výsledkem odvážného počinu však byla výrazná ztráta, které k zisku letos již druhého medailového umístění využila Markéta Kalinová.
Mezi juniory se na long tentokrát podíval i Ondřej Hasman, což mi poněkud ulehčí psaní téhle pasáže. Suverénně vyhrál systémem start-cíl. Druhý Rus Vladimir Kuznetsov zůstal na druhé pozici také neohrožený po celou dobu závodu, a jediný medailový souboj tedy sváděli Daniel Břeň s Martinem Illigem z Rakouska. Bronz nakonec uhájil český závodník.
Mezi juniorkami to bylo poněkud napínavější – na průběžných medailových pozicích se střídaly Ruska Marina Oparina, Rakušanka Lena Schnezt a naše Alexandra Svobodová, která podobně jako Ondra Hasmann tentorkát dala přesnost kratšímu juniorskému longu. A zřejmě nelituje. Chyba Rakušanky na 10. kontrole ji poslala do vedení, které si bezpečně udržela až do cíle. Bronz připadl z middlu bramborové Marině Oparině.
Závěrem se omlouvám všem veteránským kategoriím, které si jistě také zaslouží pozornost. Bohužel mé spisovatelské rezervy jsou již zcela vyčerpány.
Long – jak postavit long v kůrovcovém lese
Když jsem od Ekonomu přijal nabídku na funkci stavitele tratí pro long, zdaleka jsem netušil co nás všechno čeká. Předpoklad, že pouze zrevidujeme původní čtyři ne úplně staré běžecké mapy vzal za své hned při prvním mapování. Úvodní průzkum terénu ukázal, že namísto revize budeme muset detailně zmapovat úplně všechno co je v mapě. Během prvního víkendu se nám podařilo prověřit alespoň existenci hlavních cest a odjet s pocitem mírného pokroku. Vybaveni strategií pro další mapování a prvními koncepty tratí jsme se opět vydali na jaře do terénu. Tam jsme si ovšem naplno uvědomili důsledky sucha a působení lýkožrouta. Hlášení prvního testovacího jezdce, že na startu není les vyvolalo nejprve úsměvy. Nicméně když se nám doslova pod rukama mezi jednotlivými mapovacími víkendy měnil charakter prostoru z lesního na stepní a díky souvisejícím lesním pracem se kromě asfaltových cest nedalo projet terénem, zavládla v týmu silná deprese a obava jestli budeme schopni long vůbec uspořádat, byť třeba ve zkrácené podobě. V tomhle se fakt nedá jezdit. Při jednom z testovacích projíždění se celý tým sešel zhruba po 3 hodinách někde na poloviční metě longu a padlo rozhodnutí, že celý prostor nemůžeme umapovat. Navíc když kam oko dohlédne je na kmenu stromu oranžová tečka značící porážku. Zde poprvé padnul návrh na nakonec nepoužitý název mapy “Kůrovec je svině”.
Závodní prostor jsme nakonec zmenšili o jeden les a rozhodli o tom, že mapování musíme v maximální míře provést zhruba měsíc a půl před závodem, kdy už se toho snad moc nezmění a naše práce nebude přicházet vniveč. Zde je nutné kolektiv EKP pochválit za maximální nasazení při mapování. Každé místo z mapy bylo ve výsledku projeto minimálně 3-4x. Pozdní termín závodu nakonec pomohl i v tom, že lesníci začali v některých místech “uklízet” dřevo a cesty uplužili, tak že se staly jízdě na MTB způsobilými. Do poslední chvíle tak vznikaly nové varianty postupů.
Z pohledu bajkera preferujícího požitky ze single tracků a lesních pěšinek toho zdejší terén moc nenabízí, tedy kromě úžasných výhledů. Asfaltky protínající celý prostor a rychle široké lesní cesty se hodí spíše pro závody gravel-bajků. Pracovat se tedy muselo s členitostí hlavního hřebene Svobodných hor a převýšením.
Významným faktorem pro stavbu trati bylo nasměrování závodníků do přejezdových míst mezi jednotlivými “běžeckými” mapami. Propojení jednotlivých kousků lesa do jednoho závodního prostoru vyústilo vedením většiny tratí v jednom hlavním koridoru. Vzhledem k okolnostem se nakonec se podařilo připravit poměrně pestré tratě, kde téměř každý postup nabízel velmi často i více než dvě podobně rychlé varianty. Zejména podle ohlasů, ale i dle GPS záznamů je zřejmé, že závodníci ve různých kategoriích využili téměř všechny “nabízené” varianty postupů.
Z těch nejzajímavějších a velmi diskutovaných určitě byl hned v úvodu postup na K40 (v pořadí druhou nebo třetí kontrolu dle kategorie). Primárním úmyslem bylo nabídnout 3 volby postupu. V elitní pánské kategorii navíc týden před závodem vznikla další možnost běžeckého postupu (K38-K40) přes čerstvě posekanou louku. Do dvoumetrové trávy by se asi nikdo nepustil, ale díky tomuhle zásahu vznikla velmi rychlá zkratka, kterou využila velká část eliťáků (žlutá). Nicméně ještě o 10 vteřin rychlejší čas zaznamenal Lukáš Chmelař nejkratším bajkovým postupem (červená), kde ztratil nejméně výšky (tento postup byl favorizován při stavbě spolu s objetím okolo po asfaltu – zelená). Nejpomalejší dle očekávání byl prostřední postup (modrá). Nicméně rozdíly na tak malém úseku byly zanedbatelné.
Zejména pro nejdelší kategorie pak následoval dlouhý přesun na samotný jižní okraj a nejvzdálenější místo závodního prostoru, kde na kategorie M21E, M21A, M40A čekal postup K51-K53, resp. K52-K53. Varianta horem se na první pohled jeví najistotu, nicméně prudký výjezd zpátky na hlavní cestu zabral spousty času a ubral hodně sil. Navíc i mapování v nízkém neprůhledném lese při sjezdu na kontrolu dělalo spoustě závodníků problém. Oproti tomu mapově celkem divoká spodní cesta měla výrazně ušetřit vrstevnice, což spousta závodníků umocnila přeběhem na sjízdnou louku. I přes relativně pomalejší průjezdnost tak rozdíl činil 1-1,5 minuty ve prospěch spodní varianty. Tu si zvolila většina eliťáků a velká část čtyřicítek. V elitní kategorii jsem byl zvědavý i na následující postup K53-K56, kde se nabízely 4 varianty z toho 3 velmi zajímavé. Bohužel v posledním týdnu před závodem se lesní technice podařilo u dvou alternativních variant zhoršit klasifikaci cest takovým stylem, že většina závodníků zvolila přeběh od kontroly nahoru a přes prudký průsek přímý postup na K56. Postup spodem znamenal ztrátu cca 20 vteřin.
Na závěr celého závodu museli všichni závodníci pokořit stejně jako v sobotu Svobodnou Horu. I zde opět na poslední chvíli došlo k zásadním změnám v klasifikaci (nová štěrkoasfaltka v místě sobotního startu). Při longu to paradoxně přispělo ke vzniku zajímavějších voleb. Podobný postup měly například kategorie M50 (K54-K75) a M40A (K71-K75). Horní nová asfaltka byla celkově kratší, ale nabrala o několik vrstevnic více a zároveň byla strmější. Odměnou byl sjezd po pěkném hřebínku přímo na kontrolu. Spodní cesta byla jen o málo delší a také celkem rychlá, náročný byl ovšem závěrečný výšlap ke kontrole. Ve čtyřícítkách byl nejrychlejší postup horem zhruba o půl minuty, v padesátkách si téměř všichni vybrali pohodovější postup spodní cestou.
V ženských kategoriích W21E, W40, W17 (K70-K80) čekalo na dámy těžké rozhodnutí, zda objet Svobodnou horu zleva (asfalt/lesní cesta), přes sedlo asfalt nebo zprava po lesní cestě. Při stavbě se jako nejvýhodnější jevila levá varianta s nejmenším převýšením a dlouhým příjemným sjezdem. Obě zbývající varianty měly být zhruba stejně rychlé. Celkem překvapivě si závodnice vybíraly obě pomalejší varianty.
